Vlkodlačí láska
11. 11. 2008
Remus Lupin se podíval na měsíc. Nemohl uvěřit že tak rychle dorostl do úplňku. Bylo to jako zlý sen. Opět bude muset podstoupit tu hroznou proměnu. Poprvé od Siriusovi smrti. Bude ho bolet nejen proměna, ale i srdce. Pomalu přešel k posteli, na kterou si lehnul a zíral do stropu.
Na dveře pokoje někdo zaklepal. Bylo už k ránu a Remus spal. Dveře se pomalu otevřeli s mírným vrznutím a do pokoje vstoupila postava. Sledovala jak spí. Vypadal tak utrápeně i ve spánku. Popošla ještě kousek a odhrnula mu vlasy z čela. Klekla si vedle postele. Věděla, že se brzy probudí, ale bylo jí to jedno. Ráda ho sledovala, ráda byla s ním, ráda věděla že je v jednom pokoji a v bezpečí. Milovala ho jako předtím žádná na světě. Proč tedy její lásku odmítal. Viděla ho jak se probouzí. Konečně zase uvidí jeho oči, i když od Siriusovi smrti plné smutku. Pohnul se a podíval se na ni. A .... To nečekala. Ale nepřerušila to. "Remusi..."
Do této chvíle tvrdě spal. Do snu mu proklouzlo jemné vrznutí dveří. Zdálo se mu, že není vlkodlakem. Zdálo se mu, že je zase normální člověk a je s ní sám. Jemně ji políbil a ona se na to jenom zachichotala. Ale věděl, že ji musí odmítnout, věděl, že by ji mohl zranit. Nebyl si jistý, jestli ho stále miluje, ale ona jeho milovala. Sen se pomalu smísil se skutečností. Otevřel oči a ona byla u jeho postele. Dívala se mu do očí. Neuvědomujíc si, že už je asi vzhůru, ji políbil. Zatvářila se překvapeně ale přesto polibek nepřerušila. "Remusi..." byla umlčena dalším polibkem. Už věděl, že není ve snu. Tak krásné by to ve snu nikdy nebylo. "Nym.." pohladil ji po vlasech než ji zase políbil.
Slunce vycházelo a on ji líbal. Ona mu polibky vracela. Věděli, že to nikdy nebude tak krásné jako toho dne. Milovala ho a on miloval ji, přesto ji odmítal. Nechtěl, aby se jí něco stalo. Byl si nejistý těmi city, co ho ovládali.
Plakala. Byla ve svém pokoji a pozorovala úplněk. Venku slyšela tlumené zavytí vlkodlaka. "Proč on? Proč?" Pohlédla nenávistně na měsíc a potom na své předloktí. Táhla se jí tam jemná, ale bolestivá čerstvá jizva. Jak jen mohla zapomenout na jeho prokletí? Ale ho to musí bolet ještě víc, jestliže se škrábne a kouše až ... až do masa. Otočila se a sledovala ten přízračný měsíc. Slza jí pomalu stékala po tváři a blyštila se odleskem. Přece ho miluje, vydrží pro něj něco. Ale co on? Ho to musí vše bolet víc! Opakovalo se jí to stále v myšlenkách, než se pláčem uspala.
Došel tiše do jejího pokoje a zavřel za sebou dveře. Nemohl se dočkat jejího polibku. Miloval ji a nechtěl jí ublížit. Tak si to vyčítal. Neměl ji pouštět do pokoje noc před proměnou. Neměl to dělat. Neměl jí dávat naději. Přišel k ní a sledoval jak spí. Kleknul si k posteli a zašeptal "Promiň mi to, Nym. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem ti dávat naději ani ti ublížit." Se sklopenou hlavou pošeptal tyto slova do tichého pokoje.
Zdvihnul zrak a zjistil, že se na něj z postele dívá. Měla na tváři nejistý úsměv. Naklonil se k ní a políbil ji. Opět jim to připadalo tak krásné a neuvěřitelné. Patřili k sobě. Věděli to oba dva. Už nikdo, nic ani čas je nemohl oddělit. Za malou chvíli už ležel s ní na posteli a objímal ji. Nechtěl se dotknout její jizvy na ruce a ona jeho jizev na těle. Po chvíli jim to ale přišlo jedno. Žádná bolest, žádný věk ani člověk nebo jakékoliv stvoření jim nemohlo zabránit být spolu. Nic už nezmění jejich rozhodnutí. Milovali jeden druhého a nechtěli se už nikdy jeden druhému ztratit.
Ona, mladá a pěkná, trochu nešikovná bystrozorka metamorfomážka. On, starší a ošuntělý vlkodlak. Ne, i přes ty rozdíly se nemohli odtrhnout.
Ráno ji ještě v posteli Remus požádal o ruku. Místo prstýnku, který měl v kapse saka a to bylo moc daleko od nich na podlaze, ji vášnivě políbil. A tak ještě jednou propadli tomu kouzlu. Ano, byli stvořeni jeden pro druhého a opět splynuli v jednoho.
Tonksová vběhla do pokoje a uvítala se s manželem. Jak ho milovala! "Remusi, já tě mám tolik ráda! Ale nejsi jedinný koho miluji..." sklopila oči a on se ne ni podíval, nechápal ji. Vzala ho za ruku a položila si ji na podbříško. Vzhlédla k němu a on překvapeně zamrkal. Nemohl uvěřit tomu že by ...
"Budeme mít děťátko, Remusi." řekla tiše zatímco se mu dívala do očí. Takže to byla pravda. Oni dva už nebudou sami, mají jeden druhého a společně dítě! Popadl ji a začal líbat. Vzal ji do náruče zatímco ji líbal na krku a odnesl ji do jejich pokoje. Tam ji přitisknul ke zdi a líbal dál. Byli dokonale šťastní.
Vběhl do Grimauoldova náměstí 12. Z kuchyně uslyšel hlasy. Vydal se tam a našel Harryho, Rona a Hermionu. Vysvětlil jim že by se k nim rád přidal. Harry na něj hleděl chladně.
"A co Tonksová a vaše dítě?" nechápal jak mohl odejít od své těhotné manželky. Zatvářil se ustaraně.
"Ale Harry, copak to nechápeš? Jsem vlkodlak, mé prokletí přejde i na to dítě!" původně klidná debata se rozvinula v hádku. Oni ho nechápali. Prásknul dveřmi a odešel. Nechal je tam v kuchyni opět jenom tři.
Provinile došel domů. Pohlédl jí do očí a ona se na něj pousmála. Omluvila ho, že chtěl utéct. Věděla, že to vnímal jinak. Zdrceně se posadil do křesla. Po chvilce k němu došla i ona a posadila se mu na klín. Pohladila ho po tváři a když se jí podíval do očí, políbila ho. A v tu chvíli pochopil, že by byl hlupák, kdyby ji opustil. Ona je přece jedinný člověk který ho tolik miluje. Je to jeho manželka, jeho láska, jeho všechno.
Na dveře pokoje někdo zaklepal. Bylo už k ránu a Remus spal. Dveře se pomalu otevřeli s mírným vrznutím a do pokoje vstoupila postava. Sledovala jak spí. Vypadal tak utrápeně i ve spánku. Popošla ještě kousek a odhrnula mu vlasy z čela. Klekla si vedle postele. Věděla, že se brzy probudí, ale bylo jí to jedno. Ráda ho sledovala, ráda byla s ním, ráda věděla že je v jednom pokoji a v bezpečí. Milovala ho jako předtím žádná na světě. Proč tedy její lásku odmítal. Viděla ho jak se probouzí. Konečně zase uvidí jeho oči, i když od Siriusovi smrti plné smutku. Pohnul se a podíval se na ni. A .... To nečekala. Ale nepřerušila to. "Remusi..."
Do této chvíle tvrdě spal. Do snu mu proklouzlo jemné vrznutí dveří. Zdálo se mu, že není vlkodlakem. Zdálo se mu, že je zase normální člověk a je s ní sám. Jemně ji políbil a ona se na to jenom zachichotala. Ale věděl, že ji musí odmítnout, věděl, že by ji mohl zranit. Nebyl si jistý, jestli ho stále miluje, ale ona jeho milovala. Sen se pomalu smísil se skutečností. Otevřel oči a ona byla u jeho postele. Dívala se mu do očí. Neuvědomujíc si, že už je asi vzhůru, ji políbil. Zatvářila se překvapeně ale přesto polibek nepřerušila. "Remusi..." byla umlčena dalším polibkem. Už věděl, že není ve snu. Tak krásné by to ve snu nikdy nebylo. "Nym.." pohladil ji po vlasech než ji zase políbil.
Slunce vycházelo a on ji líbal. Ona mu polibky vracela. Věděli, že to nikdy nebude tak krásné jako toho dne. Milovala ho a on miloval ji, přesto ji odmítal. Nechtěl, aby se jí něco stalo. Byl si nejistý těmi city, co ho ovládali.
Plakala. Byla ve svém pokoji a pozorovala úplněk. Venku slyšela tlumené zavytí vlkodlaka. "Proč on? Proč?" Pohlédla nenávistně na měsíc a potom na své předloktí. Táhla se jí tam jemná, ale bolestivá čerstvá jizva. Jak jen mohla zapomenout na jeho prokletí? Ale ho to musí bolet ještě víc, jestliže se škrábne a kouše až ... až do masa. Otočila se a sledovala ten přízračný měsíc. Slza jí pomalu stékala po tváři a blyštila se odleskem. Přece ho miluje, vydrží pro něj něco. Ale co on? Ho to musí vše bolet víc! Opakovalo se jí to stále v myšlenkách, než se pláčem uspala.
Došel tiše do jejího pokoje a zavřel za sebou dveře. Nemohl se dočkat jejího polibku. Miloval ji a nechtěl jí ublížit. Tak si to vyčítal. Neměl ji pouštět do pokoje noc před proměnou. Neměl to dělat. Neměl jí dávat naději. Přišel k ní a sledoval jak spí. Kleknul si k posteli a zašeptal "Promiň mi to, Nym. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem ti dávat naději ani ti ublížit." Se sklopenou hlavou pošeptal tyto slova do tichého pokoje.
Zdvihnul zrak a zjistil, že se na něj z postele dívá. Měla na tváři nejistý úsměv. Naklonil se k ní a políbil ji. Opět jim to připadalo tak krásné a neuvěřitelné. Patřili k sobě. Věděli to oba dva. Už nikdo, nic ani čas je nemohl oddělit. Za malou chvíli už ležel s ní na posteli a objímal ji. Nechtěl se dotknout její jizvy na ruce a ona jeho jizev na těle. Po chvíli jim to ale přišlo jedno. Žádná bolest, žádný věk ani člověk nebo jakékoliv stvoření jim nemohlo zabránit být spolu. Nic už nezmění jejich rozhodnutí. Milovali jeden druhého a nechtěli se už nikdy jeden druhému ztratit.
Ona, mladá a pěkná, trochu nešikovná bystrozorka metamorfomážka. On, starší a ošuntělý vlkodlak. Ne, i přes ty rozdíly se nemohli odtrhnout.
Ráno ji ještě v posteli Remus požádal o ruku. Místo prstýnku, který měl v kapse saka a to bylo moc daleko od nich na podlaze, ji vášnivě políbil. A tak ještě jednou propadli tomu kouzlu. Ano, byli stvořeni jeden pro druhého a opět splynuli v jednoho.
Tonksová vběhla do pokoje a uvítala se s manželem. Jak ho milovala! "Remusi, já tě mám tolik ráda! Ale nejsi jedinný koho miluji..." sklopila oči a on se ne ni podíval, nechápal ji. Vzala ho za ruku a položila si ji na podbříško. Vzhlédla k němu a on překvapeně zamrkal. Nemohl uvěřit tomu že by ...
"Budeme mít děťátko, Remusi." řekla tiše zatímco se mu dívala do očí. Takže to byla pravda. Oni dva už nebudou sami, mají jeden druhého a společně dítě! Popadl ji a začal líbat. Vzal ji do náruče zatímco ji líbal na krku a odnesl ji do jejich pokoje. Tam ji přitisknul ke zdi a líbal dál. Byli dokonale šťastní.
Vběhl do Grimauoldova náměstí 12. Z kuchyně uslyšel hlasy. Vydal se tam a našel Harryho, Rona a Hermionu. Vysvětlil jim že by se k nim rád přidal. Harry na něj hleděl chladně.
"A co Tonksová a vaše dítě?" nechápal jak mohl odejít od své těhotné manželky. Zatvářil se ustaraně.
"Ale Harry, copak to nechápeš? Jsem vlkodlak, mé prokletí přejde i na to dítě!" původně klidná debata se rozvinula v hádku. Oni ho nechápali. Prásknul dveřmi a odešel. Nechal je tam v kuchyni opět jenom tři.
Provinile došel domů. Pohlédl jí do očí a ona se na něj pousmála. Omluvila ho, že chtěl utéct. Věděla, že to vnímal jinak. Zdrceně se posadil do křesla. Po chvilce k němu došla i ona a posadila se mu na klín. Pohladila ho po tváři a když se jí podíval do očí, políbila ho. A v tu chvíli pochopil, že by byl hlupák, kdyby ji opustil. Ona je přece jedinný člověk který ho tolik miluje. Je to jeho manželka, jeho láska, jeho všechno.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář