Poslední západ slunce
11. 11. 2008
Byl u okna a sledoval, jak se slunce skrývá za hory. Přemýšlel o jeho lásce, kterou už nespatří. Válka byla krutá. Když za ním došel přítel, aby mu sdělil že zřejmě zemřela, shroutil se mu celý svět. Vzpomínal na jejich seznámení. Ano, tehdy když byl mladý a ona cestovala časem. Měla od ministerstva zapůjčené nějaké hodinky, které jí to umožňovali. Bylo mu tehdy 17 a netušil, že to s ní zajde tak daleko.
------------------------------------
Procházel se zrovna kolem jezera a sledoval západ slunce, když uslyšel hluk. Z křoví se drala nějaká dívka, husté vlasy jí splývali kolem oblyčeje v kudrlinách a měla čokoládově hnědé oči.
"Hernajs. U Merlina!" bylo slyšet jak se snažila vyprostit sukni z trní. Tak si to nepředstavovala. Ne, mělo to být jiné. Takhle je to moc komplikované.
"Kdo jsi?" zeptal se jí a přistoupil k ní, aby jí pomohl se zaseknutou sukní. Byla přibližně stejně stará jako on a neobyčejně krásná. Vypadala sebevědomě a to ho na dívkách přitahovalo.
"Jsem Hermiona...díky." usmála se na něj když jí se sukní pomohl a popošla k němu, aby se z toho křoví dostala. "A ty?"
Polilo ho horko. Byla tak milá, hezká, energická..."Já jsem Sirius." představil se. Usmála se na něj a pohlédla na Hrad. Připadal jí jiný, ale radši mlčela. Věděla, že už školní rok skončil a tak nehrozilo, že by musela poslouchat která učebna kde je.
"Odkdy jsi tady? Nebo spíš jak.." nevěděl jak má větu dokončit. Do konce školního roku zbývaly jen dva týdny. Usmála se a odpověděla.
"Já jsem tady jenom na prohlídku školy. Už si hledám práci. Pozval mě sem ředitel." zalhala. Uvěřil jí to a tak si začali povídat. Neobyčejná konverzace při západu slunce. Tolik toužil být s ní. Byla tak vnímavá, nebyla jako ostatní. Cítil, že v něm roste láska k ní. Nemohl to nějak zastavit. Pak se ale prořekla, že je z budoucnosti a musí se vrtátit. Bylo už hodně pozdě po západu slunce a po nebi byly rozsypané hvězdy. Blížil se úsvit. Zmizela. Na rozloučení ji políbil na tvář a ona mu slíbila, že v další podvečer přijde zase....
-----------------------------------------
Slunce pomalu zapadalo za kopec. Tolik mu ji to připomínalo. Pravidelně za ním cestovala časem, jen aby ho mohla vidět. Odmítla mu prozradit budoucnost. Až do jedné doby.
------------------------------------------
"Siriusi!" vykřikla a rozběhla se k němu. Čekal na ni s kyticí růží. Políbili se na uvítanou. Byli zase spolu. Konečně! Vdechoval její jemný parfém a vzal ji do náručí. Odnášel ji do lesa.
"Kampak mě to neseš?" zajímala se zvědavě. Jen se usmál a donesl ji až na mýtinu. Byla tam taková chatrč, ale vevnitř byla krásná jídelna a ložnice.
"Trochu jsem si pohrál s kouzly." pokrčil rameny a ona se jenom zasmála. Povečeřeli a potom si šli společně lehnout. Cítila jeho tělo a on to její. Už to ale nebyla dvě těla - splynuli. Zůstali spolu až do rána. Byl to úsvit nových nadějí. Poklekl před ní.
"Hermiono, miluji tě. Jsi jedinná láska mého života. Chceš se mnou zbytek toho krásného života strávit? Vezmeš si mě?" Hleděl jí do očí a viděl jak její štěstí povadá.
"Copak, udělal jsem něco špatně?" zeptal se jí když skápla přes její krásný obličej slza. Zavrtěla hlavou.
"Siriusi..tam kde žiju já...tam jsi už mrtvý. Zemřel jsi na ministerstvu. Bylo by strašné vrátit se zpět a už během svatební noci být vdova. Nechci nás ranit ještě víc..." zamumlala. Donutil ji říct, co se mu stane. Řekla mu to, vrátila se zpět do svého času a dlouhou dobu ji neviděl.
----------------------------------------
Slzy se mu draly do očí. Slunce bylo rudé a kopce se proti němu zdály být černé. Černé a smutné, jako jeho život. Ztratil ji. Tohle nemohla vědět. Zachránil tehdy sebe, když se nenechal zabít. Žila s ním. Nakonec ho přijmula za manžela. Byl to nejšťastnější den jeho života.
----------------------------------------
"Hermiono?" váhavě se zeptal. Otočila se k němu čelem a nemohla popadnout dech. "Siriusi. Ty j.." přerušil ji polibkem a slzy šťěstí jim stékaly po obličeji. Ano, teď už mohou být spolu. On obešel smrt, on se té bitvy nezůčastnil do konce! Znovu před ní poklekl, byl mladý. Posunul se dopředu v čase aby byl jen o tři roky starší než ona a bitvu absolvoval ještě jako mladík. Sebe sama obětoval, vždyť sebe sám nezabije, změnil dějiny. Klečel před ní jako to ráno, kdy ho odmítla.
"Hermiono, já tě stále miluji. Změnili jsme kvůli sobě dějiny. Jsi ochotná mě teď pojmout za manžela?" zeptal se jí vážně.
Hermiona přikývla. "Ano...ano, Siriusi, ano! Tebe a nikoho jiného!" štěstím zářila. Popadl ji do náruče a otočil se s ní kolem osy. Budou konečně navždy spolu! Konečně!
-----------------------------------------
Slunce už bylo téměž za obzorem. Vzpoměl si i na její úsměv, se kterým mu navlékla prsten. Na Brumbála, který je oddal. Na Harryho a Ronův výraz, když spatřili ho s Hermionou jako ženicha a nevěstu. Změnil kvůli ní dějiny. Žil s ní až do smrti.. do její smrti, o kterou se postaral jeden z posledních Voldemortových přívrženců, kterého ještě nechytili. Vzal si dýku. Jestliže nemůže žít ona, nebude žít ani on.
------------------------------------------
"Siriusi! Siriusi nedělej to!"křičela na něj při západu slunce když se chtěl utopit. Ona se vrátila. Viděl ji, viděl tu krásnou dívku která ho dnes ráno odmítla.
------------------------------------------
"Siriusi! Siriusi nedělej to!" slyšel ji jakoby to bylo doopravdy. "Ne Siriusi!" zakřičela. Ale tohle přece v té vzpomínce nebylo. Prudce se otočil. Stála tam, špinavá od prachu a bláta. Vlasy měla rozcuchané a ve tváři nešťastný výraz. Byla to ona?
"Hermiono!" dýku si zarazil do těla. Při prudkém otočení na ni úplně zapoměl. Slyšel její výkřik a prosby...
"Siriusi! Prosím! Neumírej, změnili jsme kvůli nám dějiny! Siriusi, to nemůžeš! Už kvůli našemu nenarozenému dítěti!" křičela na něj zatímco si k němu klekla a snažila se mu hůlkou vyléčit ránu. Podíval se na ni.
"Dítěti? Takže já jsem otec..dítě-te.." říkal s posledních sil.
"Siriusi, ty nemůžeš umřít! Siriusi!" slyšel její zoufalý hlas. "Miluju tě, Siriusi.." řekla v slzách zatímco jeho kůže bledla. Nestihla ránu zacelit, věděla, že už to nestihne.
"Já tě taky miluju, Hermiono. Jsi jedinná láska mého života. Láska i čas změní, smrt nás ale nikdy nerozdělí...miluju tě." s těmi slovy, jež byli vyřčeny na jejich svatbě, mu vyhasly v očích plamínky života.
Hermiona v slzách pohlédla na nenáviděnou dýku. Proč? Proč když už toho tolik překonali? Ona překonala smrt, použila dokonce smrtijedovu hůlku aby se vyléčila. Zastavila v sobě čas aby se neodkrvila a aby se tělo začalo uzdravovat. Společně překonali čas. Ale smrt je nemůže rozdělit.
"Miluju tě, Siriusi.." vzala dýku a políbila jeho chladné tělo, naposledy pohlédla do jeho prázdných očí a probodla se.
Křik se rozlehl starým domem. Hermiona padla vedle Siriuse na zem a z posledních sil se dotkla jeho ruky.
"Brzy budeme zase spolu, Siriusi..."zašeptala a její hlas se vytratil.
Za oknem slunce zapadlo za obzor. Vše pokryla tmavá, černá noc. Byl to poslední západ slunce těchto lidí, kteří se tolik milovali i skrze čas a smrt.
Ráno našli jejich těla, jak leží spojené za ruce. Společně je pohřbili a nikdy na ně nezapoměli. Sirius a Hermiona už budou navěky spolu, přes všechny války, čas, lidi...
------------------------------------
Procházel se zrovna kolem jezera a sledoval západ slunce, když uslyšel hluk. Z křoví se drala nějaká dívka, husté vlasy jí splývali kolem oblyčeje v kudrlinách a měla čokoládově hnědé oči.
"Hernajs. U Merlina!" bylo slyšet jak se snažila vyprostit sukni z trní. Tak si to nepředstavovala. Ne, mělo to být jiné. Takhle je to moc komplikované.
"Kdo jsi?" zeptal se jí a přistoupil k ní, aby jí pomohl se zaseknutou sukní. Byla přibližně stejně stará jako on a neobyčejně krásná. Vypadala sebevědomě a to ho na dívkách přitahovalo.
"Jsem Hermiona...díky." usmála se na něj když jí se sukní pomohl a popošla k němu, aby se z toho křoví dostala. "A ty?"
Polilo ho horko. Byla tak milá, hezká, energická..."Já jsem Sirius." představil se. Usmála se na něj a pohlédla na Hrad. Připadal jí jiný, ale radši mlčela. Věděla, že už školní rok skončil a tak nehrozilo, že by musela poslouchat která učebna kde je.
"Odkdy jsi tady? Nebo spíš jak.." nevěděl jak má větu dokončit. Do konce školního roku zbývaly jen dva týdny. Usmála se a odpověděla.
"Já jsem tady jenom na prohlídku školy. Už si hledám práci. Pozval mě sem ředitel." zalhala. Uvěřil jí to a tak si začali povídat. Neobyčejná konverzace při západu slunce. Tolik toužil být s ní. Byla tak vnímavá, nebyla jako ostatní. Cítil, že v něm roste láska k ní. Nemohl to nějak zastavit. Pak se ale prořekla, že je z budoucnosti a musí se vrtátit. Bylo už hodně pozdě po západu slunce a po nebi byly rozsypané hvězdy. Blížil se úsvit. Zmizela. Na rozloučení ji políbil na tvář a ona mu slíbila, že v další podvečer přijde zase....
-----------------------------------------
Slunce pomalu zapadalo za kopec. Tolik mu ji to připomínalo. Pravidelně za ním cestovala časem, jen aby ho mohla vidět. Odmítla mu prozradit budoucnost. Až do jedné doby.
------------------------------------------
"Siriusi!" vykřikla a rozběhla se k němu. Čekal na ni s kyticí růží. Políbili se na uvítanou. Byli zase spolu. Konečně! Vdechoval její jemný parfém a vzal ji do náručí. Odnášel ji do lesa.
"Kampak mě to neseš?" zajímala se zvědavě. Jen se usmál a donesl ji až na mýtinu. Byla tam taková chatrč, ale vevnitř byla krásná jídelna a ložnice.
"Trochu jsem si pohrál s kouzly." pokrčil rameny a ona se jenom zasmála. Povečeřeli a potom si šli společně lehnout. Cítila jeho tělo a on to její. Už to ale nebyla dvě těla - splynuli. Zůstali spolu až do rána. Byl to úsvit nových nadějí. Poklekl před ní.
"Hermiono, miluji tě. Jsi jedinná láska mého života. Chceš se mnou zbytek toho krásného života strávit? Vezmeš si mě?" Hleděl jí do očí a viděl jak její štěstí povadá.
"Copak, udělal jsem něco špatně?" zeptal se jí když skápla přes její krásný obličej slza. Zavrtěla hlavou.
"Siriusi..tam kde žiju já...tam jsi už mrtvý. Zemřel jsi na ministerstvu. Bylo by strašné vrátit se zpět a už během svatební noci být vdova. Nechci nás ranit ještě víc..." zamumlala. Donutil ji říct, co se mu stane. Řekla mu to, vrátila se zpět do svého času a dlouhou dobu ji neviděl.
----------------------------------------
Slzy se mu draly do očí. Slunce bylo rudé a kopce se proti němu zdály být černé. Černé a smutné, jako jeho život. Ztratil ji. Tohle nemohla vědět. Zachránil tehdy sebe, když se nenechal zabít. Žila s ním. Nakonec ho přijmula za manžela. Byl to nejšťastnější den jeho života.
----------------------------------------
"Hermiono?" váhavě se zeptal. Otočila se k němu čelem a nemohla popadnout dech. "Siriusi. Ty j.." přerušil ji polibkem a slzy šťěstí jim stékaly po obličeji. Ano, teď už mohou být spolu. On obešel smrt, on se té bitvy nezůčastnil do konce! Znovu před ní poklekl, byl mladý. Posunul se dopředu v čase aby byl jen o tři roky starší než ona a bitvu absolvoval ještě jako mladík. Sebe sama obětoval, vždyť sebe sám nezabije, změnil dějiny. Klečel před ní jako to ráno, kdy ho odmítla.
"Hermiono, já tě stále miluji. Změnili jsme kvůli sobě dějiny. Jsi ochotná mě teď pojmout za manžela?" zeptal se jí vážně.
Hermiona přikývla. "Ano...ano, Siriusi, ano! Tebe a nikoho jiného!" štěstím zářila. Popadl ji do náruče a otočil se s ní kolem osy. Budou konečně navždy spolu! Konečně!
-----------------------------------------
Slunce už bylo téměž za obzorem. Vzpoměl si i na její úsměv, se kterým mu navlékla prsten. Na Brumbála, který je oddal. Na Harryho a Ronův výraz, když spatřili ho s Hermionou jako ženicha a nevěstu. Změnil kvůli ní dějiny. Žil s ní až do smrti.. do její smrti, o kterou se postaral jeden z posledních Voldemortových přívrženců, kterého ještě nechytili. Vzal si dýku. Jestliže nemůže žít ona, nebude žít ani on.
------------------------------------------
"Siriusi! Siriusi nedělej to!"křičela na něj při západu slunce když se chtěl utopit. Ona se vrátila. Viděl ji, viděl tu krásnou dívku která ho dnes ráno odmítla.
------------------------------------------
"Siriusi! Siriusi nedělej to!" slyšel ji jakoby to bylo doopravdy. "Ne Siriusi!" zakřičela. Ale tohle přece v té vzpomínce nebylo. Prudce se otočil. Stála tam, špinavá od prachu a bláta. Vlasy měla rozcuchané a ve tváři nešťastný výraz. Byla to ona?
"Hermiono!" dýku si zarazil do těla. Při prudkém otočení na ni úplně zapoměl. Slyšel její výkřik a prosby...
"Siriusi! Prosím! Neumírej, změnili jsme kvůli nám dějiny! Siriusi, to nemůžeš! Už kvůli našemu nenarozenému dítěti!" křičela na něj zatímco si k němu klekla a snažila se mu hůlkou vyléčit ránu. Podíval se na ni.
"Dítěti? Takže já jsem otec..dítě-te.." říkal s posledních sil.
"Siriusi, ty nemůžeš umřít! Siriusi!" slyšel její zoufalý hlas. "Miluju tě, Siriusi.." řekla v slzách zatímco jeho kůže bledla. Nestihla ránu zacelit, věděla, že už to nestihne.
"Já tě taky miluju, Hermiono. Jsi jedinná láska mého života. Láska i čas změní, smrt nás ale nikdy nerozdělí...miluju tě." s těmi slovy, jež byli vyřčeny na jejich svatbě, mu vyhasly v očích plamínky života.
Hermiona v slzách pohlédla na nenáviděnou dýku. Proč? Proč když už toho tolik překonali? Ona překonala smrt, použila dokonce smrtijedovu hůlku aby se vyléčila. Zastavila v sobě čas aby se neodkrvila a aby se tělo začalo uzdravovat. Společně překonali čas. Ale smrt je nemůže rozdělit.
"Miluju tě, Siriusi.." vzala dýku a políbila jeho chladné tělo, naposledy pohlédla do jeho prázdných očí a probodla se.
Křik se rozlehl starým domem. Hermiona padla vedle Siriuse na zem a z posledních sil se dotkla jeho ruky.
"Brzy budeme zase spolu, Siriusi..."zašeptala a její hlas se vytratil.
Za oknem slunce zapadlo za obzor. Vše pokryla tmavá, černá noc. Byl to poslední západ slunce těchto lidí, kteří se tolik milovali i skrze čas a smrt.
Ráno našli jejich těla, jak leží spojené za ruce. Společně je pohřbili a nikdy na ně nezapoměli. Sirius a Hermiona už budou navěky spolu, přes všechny války, čas, lidi...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář