Jednou v minulém čase...
11. 11. 2008
Procházel se zrovna kolem jezera a sledoval západ slunce, když uslyšel hluk. Z křoví se drala nějaká dívka, husté vlasy jí splývali kolem oblyčeje v kudrlinách a měla čokoládově hnědé oči.
"Hernajs. U Merlina!" bylo slyšet jak se snažila vyprostit sukni z trní. Tak si to nepředstavovala. Ne, mělo to být jiné. Takhle je to moc komplikované.
"Kdo jsi?" zeptal se jí a přistoupil k ní, aby jí pomohl se zaseknutou sukní. Byla přibližně stejně stará jako on a neobyčejně krásná. Vypadala sebevědomě a to ho na dívkách přitahovalo.
"Jsem Hermiona...díky." usmála se na něj když jí se sukní pomohl a popošla k němu, aby se z toho křoví dostala. "A ty?" Polilo ho horko. Byla tak milá, hezká, energická..."Já jsem Sirius." představil se. Usmála se na něj a pohlédla na Hrad. Připadal jí jiný, ale radši mlčela. Věděla, že už školní rok skončil a tak nehrozilo, že by musela poslouchat která učebna kde je.
"Odkdy jsi tady? Nebo spíš jak.." nevěděl jak má větu dokončit. Do konce školního roku zbývaly jen dva týdny. Usmála se a odpověděla.
"Já jsem tady jenom na prohlídku školy. Už si hledám práci. Pozval mě sem ředitel." zalhala. Uvěřil jí to a tak si začali povídat. Neobyčejná konverzace při západu slunce. Tolik toužil být s ní. Byla tak vnímavá, nebyla jako ostatní. Cítil, že v něm roste láska k ní. Nemohl to nějak zastavit. Pak se ale prořekla, že je z budoucnosti a musí se vrtátit. Bylo už hodně pozdě po západu slunce a po nebi byly rozsypané hvězdy. Blížil se úsvit. Zmizela. Na rozloučení ji políbil na tvář a ona mu slíbila, že v další podvečer přijde zase....
Radostně běžel zpátky. Připadal si tak šťastný, ale jinak než když políbil jiné dívky. Navíc ji ani nepolíbil, ji políbil jen na tvář. Už se těšil jak se zase uvidí. Ano, miloval ji. Cítil to, čemu se dá říct Láska na první pohled. Doběhl radostně až do nebelvírské věže. Našel tam Remuse, Jamese a Lilly. Štěstí z něj doslova prýštilo. Jeho přátelé to poznali.
"Copak se stalo, Tichošlápku, že tak vesele?" zajímal se Remus. James a Lilly teď měli něco jiného, důležitějšího a příjemnějšího na práci. Už by to jejich věčné ocumlávání mohlo přestat, říkal s oblibou Sirius. Ale dnes ne.
"Potkal jsem někoho, kdo mi daroval kus štěstí..." usmál se a vyběhl do ložnic dřív, než mu mohli klást dlaší otázky.
Další den se zase procházel kolem jezera. Objevila se. S radostí se s ní přivítal a podíval se jí do očí. Ano, povolila mu to. Lehce ji políbil a cítil, jak jím prošla zima i horko. Bylo to zvláštní, s ní bylo vše jiné než s ostatními. Vše opravdovější a ... nevěděl jak to popsat.
"Ahoj Siriusi.." Konečně zase slyšel její něžný hlas!
"Ahoj Hermi..." odpověděl jí a váhavě ji chytnul kolem pasu. Věděl, že mu to dovoluje. V klidu šla a prohlížela si bradavické pozemky. Znali se tak dobře. Nejen díky lásce (podle toho ji znal tak dobře Sirius) ale Hermiona znala jeho osud. On to ještě nevěděl. Vždyť byla z budoucnosti. Nechápal, jaktože se vždy tak objeví a potom zase zmizí.
Povídali si dlouho do noci. Když tentokrát odcházela, políbil ji doopravdy.
Tak probíhali jejich každodenní schůzky. Scházeli se tak 9 dní, ale 10 den byl jiný. Něco se změnilo.
"Siriusi!" vykřikla a rozběhla se k němu. Čekal na ni s kyticí růží. Políbili se na uvítanou. Byli zase spolu. Konečně!
Vdechoval její jemný parfém a vzal ji do náručí. Odnášel ji do lesa.
"Kampak mě to neseš?" zajímala se zvědavě. Jen se usmál a donesl ji až na mýtinu. Byla tam taková chatrč, ale vevnitř byla krásná jídelna a ložnice.
"Trochu jsem si pohrál s kouzly." pokrčil rameny a ona se jenom zasmála. Povečeřeli a potom šli společně do ložnice. Opřel ji o dveře, které zavřeli. Začal ji neuvěřitelně krásně líbat. Ona mu jeho polibky vracela neustále, bez přestání. Oddělili od sebe jejich rty a zadívali se vzájemě do očí. Ano, odsouhlasili si to. Jeho ruka zabloudila k jejímu tričku. Přetáhl jí ho přes hlavu současně jako ona mu rozepnula košili. Znovu se políbili. Už si tím byli jistí : chtějí to. Oba. Ve vášnivém polibku se posunuli až k posteli. Lehnul si na ni a vyhrnul jí sukni. Ona mu na oplátku sundala kalhoty. Cítila jeho tělo a on to její. Už to ale nebyla dvě těla - splynuli ve vášnivém objetí a polibcích.
"Nevíte, kde je Sirius?" zeptal se James zatímco si Lilly posadil na klín. Remus jenom pokrčil rameny. Nikdo nevěděl.
Zůstali spolu až do rána. Byl to úsvit nových nadějí. Poklekl před ní.
"Hermiono, miluji tě. Jsi jedinná láska mého života. Chceš se mnou zbytek toho krásného života strávit? Vezmeš si mě?" Hleděl jí do očí a viděl jak její štěstí povadá.
"Copak, udělal jsem něco špatně?" zeptal se jí když skápla přes její krásný obličej slza. Zavrtěla hlavou.
"Siriusi..tam kde žiju já...tam jsi už mrtvý. Zemřel jsi na ministerstvu. Bylo by strašné vrátit se zpět a už během svatební noci být vdova. Nechci nás ranit ještě víc..." zamumlala. Donutil ji říct, co se mu stane. Řekla mu to, vrátila se zpět do svého času a dlouhou dobu ji neviděl.
Bloudil poslední dny po hradě. Nemohl tu informaci vstřebat. Ne, to není možné. Rozhodl se. Počkal na západ slunce. Rozhodl se že se utopí.
"Siriusi! Siriusi nedělej to!"křičela na něj při západu slunce když se chtěl utopit. Ona se vrátila. Viděl ji, viděl tu krásnou dívku která ho tenkrát ráno odmítla. Byl podlení den školního roku, naposledy ji mohl vidět.
"Hermiono..." honem vylezl z vody aby ji políbil. Tak mu chyběla. "Rozhodla ses jinak?" zavrtěla hlavou. Ale mu to navadilo. Doufal, že už ji nikdy neopustí. S úsměvem se na něj podívala.
"Přišla jsem na možnost, jak se dostat do našeho času." pokračovala a Sirius se stále víc a víc usmíval. Pochopil, co má v plánu.
Čekala už dlouhé dny. Nevěděla, co si o tom má pomyslet. Zřejmě na ni zapoměl. Nebo mu přišel ten plán moc riskantní. Nevěděla. Jenom se zavázala, že už nikdy nebude obraceč času používat a k vrácení se do tak hluboké minulosti. Ne, nemůže se přece znovu zamilovat do někoho minulého. Nemůže, srdce ji bolelo při každém západu slunce.
"Hermiono?" váhavě se zeptal. Otočila se k němu čelem a nemohla popadnout dech. "Siriusi. Ty j.." přerušil ji polibkem a slzy šťěstí jim stékaly po obličeji. Ano, teď už mohou být spolu. On obešel smrt, on se té bitvy nezůčastnil do konce! Znovu před ní poklekl, byl mladý. Posunul se dopředu v čase aby byl jen o tři roky starší než ona a bitvu absolvoval ještě jako mladík. Sebe sama obětoval, vždyť sebe sám nezabije, změnil dějiny. Klečel před ní jako to ráno, kdy ho odmítla.
"Hermiono, já tě stále miluji. Změnili jsme kvůli sobě dějiny. Jsi ochotná mě teď pojmout za manžela?" zeptal se jí vážně. Hermiona přikývla. "Ano...ano, Siriusi, ano! Tebe a nikoho jiného!" štěstím zářila. Popadl ji do náruče a otočil se s ní kolem osy. Budou konečně navždy spolu! Konečně!
Svatba se jim náramně povedla. Jen Sirius si někdy utrápeně vzpomínal na jeho přátele, které nechal tak jednoduše umřít, které nechal v minulosti. Miloval ale Hermionu, věděl, že to za to stálo. Ona mu za to stála určitě, a když ne ona, tak jejich dcera Lilly a syn James.
"Hernajs. U Merlina!" bylo slyšet jak se snažila vyprostit sukni z trní. Tak si to nepředstavovala. Ne, mělo to být jiné. Takhle je to moc komplikované.
"Kdo jsi?" zeptal se jí a přistoupil k ní, aby jí pomohl se zaseknutou sukní. Byla přibližně stejně stará jako on a neobyčejně krásná. Vypadala sebevědomě a to ho na dívkách přitahovalo.
"Jsem Hermiona...díky." usmála se na něj když jí se sukní pomohl a popošla k němu, aby se z toho křoví dostala. "A ty?" Polilo ho horko. Byla tak milá, hezká, energická..."Já jsem Sirius." představil se. Usmála se na něj a pohlédla na Hrad. Připadal jí jiný, ale radši mlčela. Věděla, že už školní rok skončil a tak nehrozilo, že by musela poslouchat která učebna kde je.
"Odkdy jsi tady? Nebo spíš jak.." nevěděl jak má větu dokončit. Do konce školního roku zbývaly jen dva týdny. Usmála se a odpověděla.
"Já jsem tady jenom na prohlídku školy. Už si hledám práci. Pozval mě sem ředitel." zalhala. Uvěřil jí to a tak si začali povídat. Neobyčejná konverzace při západu slunce. Tolik toužil být s ní. Byla tak vnímavá, nebyla jako ostatní. Cítil, že v něm roste láska k ní. Nemohl to nějak zastavit. Pak se ale prořekla, že je z budoucnosti a musí se vrtátit. Bylo už hodně pozdě po západu slunce a po nebi byly rozsypané hvězdy. Blížil se úsvit. Zmizela. Na rozloučení ji políbil na tvář a ona mu slíbila, že v další podvečer přijde zase....
Radostně běžel zpátky. Připadal si tak šťastný, ale jinak než když políbil jiné dívky. Navíc ji ani nepolíbil, ji políbil jen na tvář. Už se těšil jak se zase uvidí. Ano, miloval ji. Cítil to, čemu se dá říct Láska na první pohled. Doběhl radostně až do nebelvírské věže. Našel tam Remuse, Jamese a Lilly. Štěstí z něj doslova prýštilo. Jeho přátelé to poznali.
"Copak se stalo, Tichošlápku, že tak vesele?" zajímal se Remus. James a Lilly teď měli něco jiného, důležitějšího a příjemnějšího na práci. Už by to jejich věčné ocumlávání mohlo přestat, říkal s oblibou Sirius. Ale dnes ne.
"Potkal jsem někoho, kdo mi daroval kus štěstí..." usmál se a vyběhl do ložnic dřív, než mu mohli klást dlaší otázky.
Další den se zase procházel kolem jezera. Objevila se. S radostí se s ní přivítal a podíval se jí do očí. Ano, povolila mu to. Lehce ji políbil a cítil, jak jím prošla zima i horko. Bylo to zvláštní, s ní bylo vše jiné než s ostatními. Vše opravdovější a ... nevěděl jak to popsat.
"Ahoj Siriusi.." Konečně zase slyšel její něžný hlas!
"Ahoj Hermi..." odpověděl jí a váhavě ji chytnul kolem pasu. Věděl, že mu to dovoluje. V klidu šla a prohlížela si bradavické pozemky. Znali se tak dobře. Nejen díky lásce (podle toho ji znal tak dobře Sirius) ale Hermiona znala jeho osud. On to ještě nevěděl. Vždyť byla z budoucnosti. Nechápal, jaktože se vždy tak objeví a potom zase zmizí.
Povídali si dlouho do noci. Když tentokrát odcházela, políbil ji doopravdy.
Tak probíhali jejich každodenní schůzky. Scházeli se tak 9 dní, ale 10 den byl jiný. Něco se změnilo.
"Siriusi!" vykřikla a rozběhla se k němu. Čekal na ni s kyticí růží. Políbili se na uvítanou. Byli zase spolu. Konečně!
Vdechoval její jemný parfém a vzal ji do náručí. Odnášel ji do lesa.
"Kampak mě to neseš?" zajímala se zvědavě. Jen se usmál a donesl ji až na mýtinu. Byla tam taková chatrč, ale vevnitř byla krásná jídelna a ložnice.
"Trochu jsem si pohrál s kouzly." pokrčil rameny a ona se jenom zasmála. Povečeřeli a potom šli společně do ložnice. Opřel ji o dveře, které zavřeli. Začal ji neuvěřitelně krásně líbat. Ona mu jeho polibky vracela neustále, bez přestání. Oddělili od sebe jejich rty a zadívali se vzájemě do očí. Ano, odsouhlasili si to. Jeho ruka zabloudila k jejímu tričku. Přetáhl jí ho přes hlavu současně jako ona mu rozepnula košili. Znovu se políbili. Už si tím byli jistí : chtějí to. Oba. Ve vášnivém polibku se posunuli až k posteli. Lehnul si na ni a vyhrnul jí sukni. Ona mu na oplátku sundala kalhoty. Cítila jeho tělo a on to její. Už to ale nebyla dvě těla - splynuli ve vášnivém objetí a polibcích.
"Nevíte, kde je Sirius?" zeptal se James zatímco si Lilly posadil na klín. Remus jenom pokrčil rameny. Nikdo nevěděl.
Zůstali spolu až do rána. Byl to úsvit nových nadějí. Poklekl před ní.
"Hermiono, miluji tě. Jsi jedinná láska mého života. Chceš se mnou zbytek toho krásného života strávit? Vezmeš si mě?" Hleděl jí do očí a viděl jak její štěstí povadá.
"Copak, udělal jsem něco špatně?" zeptal se jí když skápla přes její krásný obličej slza. Zavrtěla hlavou.
"Siriusi..tam kde žiju já...tam jsi už mrtvý. Zemřel jsi na ministerstvu. Bylo by strašné vrátit se zpět a už během svatební noci být vdova. Nechci nás ranit ještě víc..." zamumlala. Donutil ji říct, co se mu stane. Řekla mu to, vrátila se zpět do svého času a dlouhou dobu ji neviděl.
Bloudil poslední dny po hradě. Nemohl tu informaci vstřebat. Ne, to není možné. Rozhodl se. Počkal na západ slunce. Rozhodl se že se utopí.
"Siriusi! Siriusi nedělej to!"křičela na něj při západu slunce když se chtěl utopit. Ona se vrátila. Viděl ji, viděl tu krásnou dívku která ho tenkrát ráno odmítla. Byl podlení den školního roku, naposledy ji mohl vidět.
"Hermiono..." honem vylezl z vody aby ji políbil. Tak mu chyběla. "Rozhodla ses jinak?" zavrtěla hlavou. Ale mu to navadilo. Doufal, že už ji nikdy neopustí. S úsměvem se na něj podívala.
"Přišla jsem na možnost, jak se dostat do našeho času." pokračovala a Sirius se stále víc a víc usmíval. Pochopil, co má v plánu.
Čekala už dlouhé dny. Nevěděla, co si o tom má pomyslet. Zřejmě na ni zapoměl. Nebo mu přišel ten plán moc riskantní. Nevěděla. Jenom se zavázala, že už nikdy nebude obraceč času používat a k vrácení se do tak hluboké minulosti. Ne, nemůže se přece znovu zamilovat do někoho minulého. Nemůže, srdce ji bolelo při každém západu slunce.
"Hermiono?" váhavě se zeptal. Otočila se k němu čelem a nemohla popadnout dech. "Siriusi. Ty j.." přerušil ji polibkem a slzy šťěstí jim stékaly po obličeji. Ano, teď už mohou být spolu. On obešel smrt, on se té bitvy nezůčastnil do konce! Znovu před ní poklekl, byl mladý. Posunul se dopředu v čase aby byl jen o tři roky starší než ona a bitvu absolvoval ještě jako mladík. Sebe sama obětoval, vždyť sebe sám nezabije, změnil dějiny. Klečel před ní jako to ráno, kdy ho odmítla.
"Hermiono, já tě stále miluji. Změnili jsme kvůli sobě dějiny. Jsi ochotná mě teď pojmout za manžela?" zeptal se jí vážně. Hermiona přikývla. "Ano...ano, Siriusi, ano! Tebe a nikoho jiného!" štěstím zářila. Popadl ji do náruče a otočil se s ní kolem osy. Budou konečně navždy spolu! Konečně!
Svatba se jim náramně povedla. Jen Sirius si někdy utrápeně vzpomínal na jeho přátele, které nechal tak jednoduše umřít, které nechal v minulosti. Miloval ale Hermionu, věděl, že to za to stálo. Ona mu za to stála určitě, a když ne ona, tak jejich dcera Lilly a syn James.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář