Brumbálova chyba
11. 11. 2008
Někdo zaklepal na dveře. Ředitel seděl za stolem a unaveně něco četl.
"Dále.." řekl směrem ke dveřím a zdvihl hlavu od knihy. Dveře se otevřely a vstoupila Minerva McGonagallová. Brumbálův unavený výraz vystřídalo štěstí. Rád viděl tuto osobu. Dokázala mu zvednout náladu, znal ji už tak dlouho... věděla, kdy dho má utěšit a kdy ho nechat být. Vycítila, když neměl dobrou náladu. Znala ho tak dokonale. A on ji také. Měla před ním svá tajemství, ale nikdy se o ně nezajímali. Byla to velká přítelkyně z dávných dob i současnosti. Pamatuje si Albuse ještě jako učitele.
"Dobrý podvečer, Albusi.." usmála se na něj.
"Taky Tobě, Minervo." oplatil jí úsměv. "Posaďte se prosím.." ukázal na židli před jeho stolem. Věděl, že se mu přišla svěřit s tím, co pro Fénixův řád zjistila. Ale nechtěl aby jí přidělával starosti, kdyby jí řekl co zjistil on. Nyní to však nechal být, spojil špičky prstů a přes ně se na Minervu s lehkým úsměvem zadíval.
"Víš Albusi, docela mě to překvapilo. A tebe to zřejmě taky překvapí." začala. On se na to jenom pousmál. Čekal je dlouhý večer plný vyprávění a jejich názorů. Dlouhý večer její společnosti, dlouhý večer společnosti někoho, koho měl rád. Dlouhý večer, kdy se nakonec i budou smát.
Stál u okna prázdné učebny a přemýšlel. Ani nespozoroval, že za ním došla. Sem chodil už od svých ředitelských začátků. Sledoval, jak se obloha přes rok mění, každý rok je jiná, i když vypadá stále stejně. Našel zde klidné místo, které považoval za útulné. Ano, Albus byl velmi tajemný stejně jako jeho zvyky, ona ho však znala dobře. Ucítil jak její hábit zavadil o jeho. Koutkem oka ji zpozoroval a otočil se na ni. Usmál se.
"Nečekal jsem tě tady, Minervo.." pronesl k ní tiše. Věděl, že se sem nejspíš dostala v podobě kočky, aby ho nevyrušila.
"Ani já tebe, Albusi." oplatila mu a zadívala se na oblohu. Přesto se stále poohlížela po něm, nemohla z jeho očí strhnout pohled. Tak hezké, třpytivé a jemné, plné porozumění... "Dnes je překrásná noc. Ty hvězdy... chodím sem pravidelně."svěřila se ředitelovi a radši honem zazírala do venkovní tmy.
"Zvláštní, já též..." Podíval se jí do očí. Donutilo ji se to podívat mu do tváře.
Sledoval jak se jí v očích odrážejí hvězdy. Náhle pocítil něco nového. Ve stejnou chvíli jako ona pocítil lásku, ale ne tu, na kterou byl zvyklý. Byla to láska k jedinné osobě, k ní a byla to zvláštní láska.
Cítila, jak jí náhle prostupuje horko i chlad. Něco takového nikdy nečekala. Nepocítila nikdy nic takového, tak silného a intenzivního. Zírala mu do očí a nemohla se od nich odtrhnout. Viděla, jak se k ní naklání a ... náhle v ní vybuchl ohňostroj štěstí a zmatku. Políbil ji a ona byla tak šťastná! Nechápal to stejně jako ona, ale bylo to tak zvláštní, hřejivé a uklidňující. Existovala jenom ona a on, ve výklenku společně.
Nechal se unést současnými city. Honem polibek ukončil a znovu se zadíval na oblohu. Neměl to dělat. Cítil na sobě její pohled. Byla to jeho chyba že ji políbil. Tenkrát to ale nevěděl. Pouze si myslel, že na to šel moc zbrkle. Nechápal, že by mu to mohla odpustit. Vždyť tak zbrklý a starý...
S Minervou trávil čím dál víc času. Nechtěl postupně ani tak on, ale ona. A nechtěl jí lámat srdce. Miloval ji, ale nemohl se s ní přece zblížit natolik. Minerva byla trpělivá, věděla, že nikdy neměl vážný vztah. Chápala, že se možná stydí a není si jistý tím co vlastně cítí. Byli spolu každou volnou chvíli, řešili spolu problémy Fénixova řádu a školy, ale také jejich problémy a pocity..
"Omlouvám se ti, že jsem ti dal naději na dobrý vztah. Byla to moje chyba. Měl jsem k tobě přistupovat jako k pouhé kamarádce. Bohužel jsem udělal, jak už jsem říkal, chybu.." zašeptal jí, když byla z jedné služby pro řád zraněná. Chtěla tam jít místo něj i když věděla že je slabá a unavená. Chtěla ho chránit před nebezpečím a místo toho se do nebezpečí dostala sama. Poklekl k ní a začal ji ošetřovat. Sledovala jak jí jemně přejel prsty přes ránu a potom ji začal hojit. Když skončil, podíval se jí do očí. Chtěla ho políbit, ale on se odtáhl. Už pochopil, že jejich láska není správná. Měl ji rád, ale možná ne tak jako ona jeho. Ne, neměli spolu být šťastní tímto způsobem. Vše mu došlo pozdě. Láska mezitím stihla ublížit.
Jednoho osudného dne Brumbál se zřítil z věže. Minervu přepadl velký smutek a málem nedokázala jako zástupkyně ředitele k ostatním přistupovat věcně jak měla. Byla rozklepaná a v ředitelně po vydání rozkazů padla k Brumbálově obrazu. Hleděla mu do očí a on na ni z obrazu shlížel. Myslela na něj ve dne v noci. Pravidelně v ředitelně sledovala, jak na obraze spí, usmívá se, hovoří s ostatními... letmo se dotkla rukou svých rtů a vyhlédla z okna na jedno místo u Zapovězeného lesa. Tam ji asi před měsícem tak vášnivě na jedné schůzce políbil. Na pohřbu se snažila udržet slzy. Snažila se vystupovat důstojně a jakoby to pro ni nebyl nikdo víc než pouhý kamarád. Stále si ale vzpomínala na jeho slova:
"Omlouvám se ti, že jsem ti dal naději na dobrý vztah. Byla to moje chyba.."
"Dále.." řekl směrem ke dveřím a zdvihl hlavu od knihy. Dveře se otevřely a vstoupila Minerva McGonagallová. Brumbálův unavený výraz vystřídalo štěstí. Rád viděl tuto osobu. Dokázala mu zvednout náladu, znal ji už tak dlouho... věděla, kdy dho má utěšit a kdy ho nechat být. Vycítila, když neměl dobrou náladu. Znala ho tak dokonale. A on ji také. Měla před ním svá tajemství, ale nikdy se o ně nezajímali. Byla to velká přítelkyně z dávných dob i současnosti. Pamatuje si Albuse ještě jako učitele.
"Dobrý podvečer, Albusi.." usmála se na něj.
"Taky Tobě, Minervo." oplatil jí úsměv. "Posaďte se prosím.." ukázal na židli před jeho stolem. Věděl, že se mu přišla svěřit s tím, co pro Fénixův řád zjistila. Ale nechtěl aby jí přidělával starosti, kdyby jí řekl co zjistil on. Nyní to však nechal být, spojil špičky prstů a přes ně se na Minervu s lehkým úsměvem zadíval.
"Víš Albusi, docela mě to překvapilo. A tebe to zřejmě taky překvapí." začala. On se na to jenom pousmál. Čekal je dlouhý večer plný vyprávění a jejich názorů. Dlouhý večer její společnosti, dlouhý večer společnosti někoho, koho měl rád. Dlouhý večer, kdy se nakonec i budou smát.
Stál u okna prázdné učebny a přemýšlel. Ani nespozoroval, že za ním došla. Sem chodil už od svých ředitelských začátků. Sledoval, jak se obloha přes rok mění, každý rok je jiná, i když vypadá stále stejně. Našel zde klidné místo, které považoval za útulné. Ano, Albus byl velmi tajemný stejně jako jeho zvyky, ona ho však znala dobře. Ucítil jak její hábit zavadil o jeho. Koutkem oka ji zpozoroval a otočil se na ni. Usmál se.
"Nečekal jsem tě tady, Minervo.." pronesl k ní tiše. Věděl, že se sem nejspíš dostala v podobě kočky, aby ho nevyrušila.
"Ani já tebe, Albusi." oplatila mu a zadívala se na oblohu. Přesto se stále poohlížela po něm, nemohla z jeho očí strhnout pohled. Tak hezké, třpytivé a jemné, plné porozumění... "Dnes je překrásná noc. Ty hvězdy... chodím sem pravidelně."svěřila se ředitelovi a radši honem zazírala do venkovní tmy.
"Zvláštní, já též..." Podíval se jí do očí. Donutilo ji se to podívat mu do tváře.
Sledoval jak se jí v očích odrážejí hvězdy. Náhle pocítil něco nového. Ve stejnou chvíli jako ona pocítil lásku, ale ne tu, na kterou byl zvyklý. Byla to láska k jedinné osobě, k ní a byla to zvláštní láska.
Cítila, jak jí náhle prostupuje horko i chlad. Něco takového nikdy nečekala. Nepocítila nikdy nic takového, tak silného a intenzivního. Zírala mu do očí a nemohla se od nich odtrhnout. Viděla, jak se k ní naklání a ... náhle v ní vybuchl ohňostroj štěstí a zmatku. Políbil ji a ona byla tak šťastná! Nechápal to stejně jako ona, ale bylo to tak zvláštní, hřejivé a uklidňující. Existovala jenom ona a on, ve výklenku společně.
Nechal se unést současnými city. Honem polibek ukončil a znovu se zadíval na oblohu. Neměl to dělat. Cítil na sobě její pohled. Byla to jeho chyba že ji políbil. Tenkrát to ale nevěděl. Pouze si myslel, že na to šel moc zbrkle. Nechápal, že by mu to mohla odpustit. Vždyť tak zbrklý a starý...
S Minervou trávil čím dál víc času. Nechtěl postupně ani tak on, ale ona. A nechtěl jí lámat srdce. Miloval ji, ale nemohl se s ní přece zblížit natolik. Minerva byla trpělivá, věděla, že nikdy neměl vážný vztah. Chápala, že se možná stydí a není si jistý tím co vlastně cítí. Byli spolu každou volnou chvíli, řešili spolu problémy Fénixova řádu a školy, ale také jejich problémy a pocity..
"Omlouvám se ti, že jsem ti dal naději na dobrý vztah. Byla to moje chyba. Měl jsem k tobě přistupovat jako k pouhé kamarádce. Bohužel jsem udělal, jak už jsem říkal, chybu.." zašeptal jí, když byla z jedné služby pro řád zraněná. Chtěla tam jít místo něj i když věděla že je slabá a unavená. Chtěla ho chránit před nebezpečím a místo toho se do nebezpečí dostala sama. Poklekl k ní a začal ji ošetřovat. Sledovala jak jí jemně přejel prsty přes ránu a potom ji začal hojit. Když skončil, podíval se jí do očí. Chtěla ho políbit, ale on se odtáhl. Už pochopil, že jejich láska není správná. Měl ji rád, ale možná ne tak jako ona jeho. Ne, neměli spolu být šťastní tímto způsobem. Vše mu došlo pozdě. Láska mezitím stihla ublížit.
Jednoho osudného dne Brumbál se zřítil z věže. Minervu přepadl velký smutek a málem nedokázala jako zástupkyně ředitele k ostatním přistupovat věcně jak měla. Byla rozklepaná a v ředitelně po vydání rozkazů padla k Brumbálově obrazu. Hleděla mu do očí a on na ni z obrazu shlížel. Myslela na něj ve dne v noci. Pravidelně v ředitelně sledovala, jak na obraze spí, usmívá se, hovoří s ostatními... letmo se dotkla rukou svých rtů a vyhlédla z okna na jedno místo u Zapovězeného lesa. Tam ji asi před měsícem tak vášnivě na jedné schůzce políbil. Na pohřbu se snažila udržet slzy. Snažila se vystupovat důstojně a jakoby to pro ni nebyl nikdo víc než pouhý kamarád. Stále si ale vzpomínala na jeho slova:
"Omlouvám se ti, že jsem ti dal naději na dobrý vztah. Byla to moje chyba.."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář